Keď si Iveta Grófová vlani z festivalu v Berlíne odnášala Krištáľového medveďa za film Piata loď, s ktorým zvíťazila v sekcii Kplus zameranej na filmy pre deti, bola po takmer tridsiatich rokoch prvou slovenskou filmárkou, ktorú na tomto prestížnom festivale ocenili.
Pred ňou sa tu v roku 1989 tešili z ceny Jaroslava Havettová a Dušan Hanák.
Grófovej pedagóg (a pedagóg celej generácie dnes úspešných domácich filmárov) získal v Berlíne Strieborného medveďa za réžiu filmu Ja milujem, ty miluješ.
„Na festivale sa premietali dva moje filmy. V sekcii Panorama Obrazy starého sveta, v súťaži Ja milujem, ty miluješ. Necestoval som do Berlína sám, išiel so mnou jeden strážca zo Slovenskej filmovej tvorby. A bol veľmi nahnevaný, pretože na tlačovej konferencii som povedal niečo, čo sa mu nepáčilo. Takže zobral všetky fľašky vína, ktoré sme mali pripravené na oslavu,“ spomínal pred rokmi na účasť na festivale pre Pravdu Dušan Hanák.
„Obrazy starého sveta (1972), Ružové sny (1976), Ja milujem, ty miluješ (1980) aj Tichá radosť (1985) vyžarujú auru vnútornej slobody, nepoznačenú autocenzúrou. Autor nachádzal v škárach ideológie priestor pre sebarealizáciu, v ktorom tlaky dokázal vytesňovať bez kompromisov, cenzúrne zásahy síce prichádzali, ale až ex post, takže neovplyvnili konečný tvar. Takto vznikli štyri vrcholy tohto obdobia, ktoré vo väčšej či v menšej miere nachádzajú krehkú rovnováhu medzi autenticitou postáv a precíznosťou tvarovania,“ napísal o Hanákovej tvorbe, ktorá dokázala vzdorovať normalizácii, Pavel Branko.
Dušan Hanák vyštudoval réžiu na pražskej FAMU a už počas štúdia zaujal viacerými snímkami. Jeho celovečerným debutom je film 322 z roku 1969.
„Film 322 vznikol v šesťdesiatych rokoch podľa poviedky Jána Johanidesa - Potápača priťahujú pramene mora. Najprv som chcel, aby to bol môj absolventský film na pražskej Filmovej akadémii múzických umení. Neskôr môj scenár prijala kolibská dramaturgia, realizáciu však prerušila sovietska okupácia. Film získal v roku 1969 Veľkú cenu prestížneho festivalu v Mannheime, vybrali ho aj do Cannes. Tam sa už nedostal, lebo ho dali do trezoru. Po zmene režimu v roku 1989 sa už film do kinodistribúcie nedostal.
Snímka 322 je príbehom muža v strednom veku, kuchára Lauka (Václav Lohniský), ktorému lekári zistia rakovinu hrtana. Začne prehodnocovať svoj život a chorobu považuje za trest za svoje konanie počas združstevňovania v 50. rokoch.
"Literárna postava kuchára Lauka nemala žiadne politické pozadie. Prišiel som s motívom viny hlavného hrdinu, ktorý sa kedysi angažoval v čistkách a v akcii združstevňovania, a zaujal ma rozpor, že táto postava by mohla byť dobrým človekom. Pomáhal mi pri tom aj môj silný osobný pocit relativity hodnôt. Navyše, v tom období sa akosi nehodilo, aby vo filme mladého režiséra bol ústrednou postavou komunista.
Pri príležitosti Hanákových narodenín snímku uvedie bratislavské Kino Lumiere v pondelok 30. apríla o 19. h. Premietať sa bude pôvodná, necenzurovaná verzia filmu, ktorú poskytol priamo festival v Mannheime. Hanák tu v roku 1969 získal spomínanú Veľkú cenu a podľa regúl festivalu v Mannheime zostala kópia filmu.
„Krabice s filmom, prikryté šatami, previezla cez hranice v kufri svojho auta pani Vaillant, riaditeľka MFF v Mannheime. Na tom festivale chceli mať svoje filmy mladí režiséri z celého sveta. Okrem snímky 322 uvidia návštevníci pondelkovej projekcie ako predfilm aj slávny, takisto zakázaný, film Prišiel k nám Old Shatterhand (1966). V ňom Hanák konfrontuje zahraničných turistov a socialistickú realitu.
Václav Macek v Dejinách slovenskej kinematografie film charakterizuje takto: „V Hanákovej asambláži epizód nakrútených skrytou kamerou, epizód vyprovokovaných štatistami či položením kameňa doprostred cesty (…) sa odráža stav krachujúcej spoločnosti.
Premietanie sa uskutoční za osobnej účasti Dušana Hanáka a divákom i jemu sa pri príležitosti režisérovho jubilea prihovoria scenárista a spisovateľ Dušan Dušek a režisér a herec Juraj Nvota. S Hanákom ich spája spolupráca na filmoch Ružové sny a Ja milujem, ty miluješ. Počas večera tiež pokrstia aktuálne vydané DVD Hanákových filmov Tichá radosť (1985) a Súkromné životy (1990) a tiež otvoria výstavu režisérových fotografií.
Dušan Cinkota: Film Miki nie je glorifikáciou mafie. Je výstrahou
Roman Hanák, vystudovaný muzikálový herec, pochází z česko-romské rodiny. Jeho rodina romské tradice neudržovala, okolí mu však dávalo najevo jeho odlišnost. Na konzervatoři se setkal s množstvím hrdých mladých Romů, což ho značně ovlivnilo.
Roman se po přestěhování z Moravy do Prahy pohyboval několik let také v sexbyznysu a žil na vysoké noze. „Potřeboval jsem ten standard, jezdil jsem v Jaguáru,” říká. Pak ale nastal zlom a náznak vyhoření. Roman si vzpomněl na nástěnku, kterou viděl na dřívější přednášce jednoho z indických guru, a rozhodl se během pár dnů odjet do Indie a najít sám sebe.
Ocitl se tak náhle v ášramu v jihoindickém městečku Tadpatri. Ten provozuje odloučený sirotčinec spojený se školou pro děti z nejnižších kast. A právě v něm začal Roman působit.
„To, co ty děti nejvíce potřebují, je vlastně kontakt s okolím. Jsou tam izolované, je tam cítit taková frustrace a chybí jim motivace,” myslí si. „Můj hlavní přínos pro ně vidím v tom, že jsem takové jejich okno do světa,” říká.
Při své práci s nimi si všiml dvojice sirotků, kterým se podařilo nastoupit na střední školu, ale pro nedostatek financí spali v ášramu na podlaze. Díky poslaným penězům například pořádá Ovocné pondělky, bere děti na výlety do přírody nebo na posvátná místa. Současně se je snaží vést k ekologii a pořádá hromadné sbírání odpadků v okolí.
Nedávno do sirotčince po párměsíční pauze odjel na delší dobu a ve výzvách pokračuje dál. Má totiž velké plány. „Některé ty děti totiž nikdy neseděly v autobusu nebo ve vlaku. Mám v plánu jet nočním vlakem k moři a nočním vlakem se zase vrátit nazpátek.
Čtyřiadvacetiletý Roman pochází z česko-romské rodiny. Romanova matka pracuje ve školce, otec podniká. Rodina ze strany otce jsou potomky přeživších moravských Romů, kteří byli u nás téměř kompletně spolu s českými Romy vyvražděni za 2. světové války. Romanova prababička byla internována v koncentračním táboře. Po válce se vrátila domů, její manžel a malý syn tam zemřeli. O zážitcích z války se podle Romana doma nemluvilo, byly to příliš bolestivé vzpomínky.
Roman se v patnácti letech přestěhoval do Prahy, aby nastoupil na Mezinárodní konzervatoř Praha, kde studoval herectví a muzikál. Před čtyřmi lety maturoval a od té doby se živil různě. Tři roky se věnoval tantrickým masážím i sexbyznysu. „Dělal jsem to na poměrně dobré úrovni. Nikdy jsem nestál někde na ulici,” říká. Tehdy podle svých slov žil na vysoké noze. „Potřeboval jsem ten standard, jezdil jsem v Jaguáru.”
Po letech ale přišla únava a pocit nenaplněnosti. Roman proto dosavadní způsob života opustil a začal pracovat v obchodě se zdravou výživou. „Ten skok tam byl obrovský. Z vysokého standardu a množství peněz, které jsem do té doby měl, jsem přešel k tomu, že jsem si našel nový byt a vybavil ho celý z věcí, co jsem našel u popelnic,” vypráví. „Zjistil jsem, že čím míň věcí mám, tím je ten život jednodušší. Dnes mám všechno v jedné plátěné tašce a jsem úplně spokojen.
Svou minulost bere jako cennou zkušenost. Roman zmiňuje, že přestože je jeho otec Rom, romské tradice se doma neudržovaly. Vždy si ale uvědomoval, že je jiný a okolí mu to také dávalo najevo. Nikdy se však nesetkal se šikanou nebo závažnějšími posměšky. „Samozřejmě to tam bylo, ale asi tak, jako se jiné děti smějí například silnějším spolužákům, nic výjimečného,” vybavuje si. Své romství si proto dlouhou dobu nepřipouštěl. Až na konzervatoři, kde studuje velké množství Romů. Právě tam se Roman setkal poprvé ve větší míře s romskou identitou a začal objevovat, kým je a kým by být chtěl.
„Tam jsem se také porpvé dozvěděl, že jsou Romové z Indie. Tehdy to ale ještě pro mě vůbec nic neznamenalo,” říká. Jeho vizuální odlišnost i romský původ se podle něj stal oproti očekávání spíše výhodou při castinzích nebo konkurzech, kdy si ho lidé snadněji zapamatovali. „Začal jsem z toho, že jsem Rom, těžit a dnes jsem stále vyrovnanějším Romem,” vysvětluje.
Roman před pár lety v rámci hledání sebe sama navštívil meditaci jednoho indického duchovního, který byl na návštěvě Prahy. Ty tehdy Romana příliš nezaujaly, jeho pozornost si však získala nástěnka s fotkami indických sirotků a webovou stránkou s pokyny, jak je možné na jejich podporu přispět. „Tahle informace mi zůstala v hlavně, spolu se jménem duchovního,” říká.
„Po více než roce mi hráblo, rozešel jsem se s přítelem, přestalo mě bavit mé zaměstnání, dostal jsem šílenou horečku a napadlo mě, že bych mohl jet do Indie za tím člověkem,” směje se. Dal výpověď v práci, koupil letenku, oběhal si očkování, napsal do ášramu v jihoindické obci Tadpatri bez dalších větších diskusí, že přijede a za pár týdnů seděl v letadle.
Začátky v Indii nebyly snadné. „Příjemně mě přijali a dostal jsem pokoj, který byl horší než vězeňská cela. První noc jsem si říkal, že jestli přežiju první noc, tak už všechno. Plíseň mi za tu noc tekla až z uší,” směje se.
Šest kilometrů od ášramu, kde je situován také starobinec pro opuštěné seniory, pak stál sirotčinec spojený se školou. Ten má jednu velkou ložnici pro 70 dětí a třídy pro vyučování. V ášramu v pokojích vedle Romana pak bydlela také dvojice studentů, kteří ze sirotčí školy pocházeli, a pro jejich další vzdělání se podařilo sehnat sponzora. Přestěhovali se proto do ášramu, aby to měli do nové školy blíže. Když je Roman v jejich pokojích navštívil, zarazilo ho, že neměli žádné vybavení, ani matraci na spaní. Nafotil chlapce i jejich pokoje, popsal jejich příběh a vyzval své přátele, aby se společně složili na matrace a polštáře. A peníze se sešly během pár dnů.
„Do týdne jsem matrace s polštáři koupil, pořídil se také psací stůl.” A na základě toho, jak jeho první výzva zarezonovala, si Roman uvědomil, že jsou mnozí lidé v Česku ochotní těmto velmi chudým dětem ve zlepšení životních i studijních podmínek pomoci.
Roman začal pořádat pravidelné Ovocné pondělky, kdy zájemci z řad veřejnosti sponzorují přísun vitamínů pro sirotky, kteří k nim za běžných okolností přístup podle Romana nemají. „Ty děti jsou rády, že mají vůbec jídlo třikrát denně a kde složit hlavu. Ovoce je pro ně nadstandardní záležitost a děcka ty vitamíny potřebují,” říká.
Romanova pomoc však není jen o materiálnu a jídle. Jako zásadní vnímá pokusit se dětem rozšířit obzory. Řada z nich neopustila nejbližší okolí sirotčince a nemají tak šanci poznávat širší okolí. Navíc je umístěn na samém okraji města Tadpatri nedaleko kamenolomů, prostředí tak proto není z nejpodnětnějších. „To, co nejvíce potřebují, je vlastně kontakt s okolím. Jsou tam izolované, je tam cítit taková frustrace a chybí jim motivace,” myslí si. „Můj hlavní přínos pro ně vidím v tom, že jsem takové jejich okno do světa,” říká.
Proto pro ně pravidelně pořádá výlety po okolí, kdy naskládá šestnáct dětí do objednaného jeepu a jedou na vodopády, posvátná místa nebo do přírody. To vše opět za finanční pomoci především z České republiky, na základě výzev na sociálních sítích.
V sirotčinci je kolem 70 dětí z nejnižších společenských vrstev. Některé jsou skuteční sirotci, jiné rodiče mají, ale pocházejí z velmi nuzných poměrů, proto se o ně jejich rodiny nedokáží postarat. Šrí Brahma, který ášram založil, proto vždy tyto děti posílá aspoň na nějakou dobu k rodičům na prázdniny nebo v období jejich narozenin.
Roman vnímá jako zásadní problém skutečnost, že děti z takového prostřední a nejnižších kast indické společnosti přiliš nadějné vyhlídky na dobrý život nemají. „Snažím se prozkoumat, jakou možnost jim dává ten sirotčinec a jaké mají pak možnosti, když ho opustí,” říká Roman a doplňuje, že mezi nimi nepanuje nevraživost ani závist. „Ta děcka si jsou vědoma, že jsou na jedné lodi. Proto tam nefunguje vůbec žádná zákeřnost a agresivita.
Před pár dny odjel Roman do Indie znovu a na delší dobu. Aktuálně pracuje s myšlenkou šesti měsíců v sirotčinci, nevylučuje však, že tam zůstane i roky. Rád by se tentokrát zaměřil více na mapování života a osudu jednotlivých dětí a chystá také větší výlety. „Některé ty děti totiž nikdy neseděly v autobusu nebo ve vlaku. Mám v plánu jet nočním vlakem k moři a nočním vlakem se zase vrátit nazpátek.
Některá místa Indie se potýkají s velkým znečištěním a absencí zdrojů pitné vody. K zodpovědnému přístupu k přírodě Roman vede děti ze sirotčince od počátku svého působení. Přestože si uvědomuje, že to celý problém nevyřeší, vnímá jako důležité začít aspoň s málem. Při minulé návštěvě uspořádal několik eko dnů, kdy v okolí sirotčince společně s dětmi sbíral odpadky. Sběr funguje na bázi odměn, kdy ty snaživě děti dostanou čokoládu, ovoce nebo budou vybrané pro příští výlet.
Roman chce však jít ještě dál. Začíná spolupracovat s celosvětovým hnutím Trash Hero, které šíří osvětu o ekologii mezi mladými lidmi. „Jde o ekologický projekt, který se zaměřuje na sběr odpadků. Má asi 60 stanic po celém světě a Indie v té síti ještě není,” říká. Chystá se proto založit tu vůbec první v zemi. Pro každou ze stanic je pak typické, že je v ní veřejný přístup k pitné vodě a lidé si ji vždy mohou bezplatně natočit. „Mým cílem je pomoci rozšířit těm dětem obzory a přimět mladou generaci, aby měla vztah k přírodě, protože Asie se topí v odpadcích.
Chtěli byste se do pomoci dětem v sirotčinci a Romanových výzev zapojit? Sledujte FB Jamalovy děti, případně můžete přispět na transparentní účet 1152391760267/0100 neziskové organizace Projekt Šance, která Romanově iniciativě poskytla formální zázemí.
Bc. Roman Hanák Zastupitel Jihomoravského kraje (v letech 2016-2020 také náměstek hejtmana) Ve funkci: 13. října 2012 - 1. listopadu 2021 Starosta obce Kobeřice u Brna Úřadující Ve funkci od: 2014 Předchůdce Milan Piták Zastupitel obce Kobeřice u Brna (v letech 2006-2014 také místostarosta obce) Úřadující Ve funkci od: 21. října 2006 Stranická příslušnost Členství SOCDEM (2005-2025) Nestraník v zastupitelstvu nezávislý (od 2025) Narození 30. července 1984 (41 let) Vyškov Československo Sídlo Kobeřice u Brna Profesí politik Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.
Roman Hanák (* 30. V roce 2005 vstoupil do České strany sociálně demokratické (od roku 2023 Sociální demokracie). Na ustavujícím zasedání jihomoravského krajského zastupitelstva v listopadu 2012 byl zvolen předsedou Finančního výboru Zastupitelstva Jihomoravského kraje. V krajských volbách na podzim 2012 byl opět zvolen členem krajského zastupitelstva. Na konci roku 2015 byl zvolen předsedou KVV ČSSD Jihomoravského kraje.
Jako náměstek hejtmana Jihomoravského kraje dělá Roman Hanák, co může, aby se lidem po jižní Moravě pohodlně a bezpečně cestovalo. Z pozice předsedy Krajského výkonného výboru pak ručí za to, že vše v jihomoravské ČSSD šlape tak, jak má. Pořád také pracuje pro své rodné Kobeřice, kde je starostou. Když mluví o opravených silnicích, nové kanalizaci nebo dětském hřišti, poznáte, že je to člověk, který se v práci pro svou obec a kraj našel.
Narodil jsem se v Kobeřicích u Brna. Rodičům a dědečkovi s babičkou vděčím za krásné dětství. Naučili mě vážit si poctivé práce a manuální zručnosti. Základní školu jsem vystudoval ve Slavkově na Komenského náměstí. Volné chvíle ale patřily mým dvěma velkým koníčkům - kopané a mladým hasičům. Oběma jsem zůstal věrný. Po maturitě mě to už táhlo do praxe - ke stavařině. Od montáží jsem se vypracoval k přípravě zakázek. Bavilo mě řešit všechny ty detaily. Do sociální demokracie jsem vstoupil před více než 10 lety. Náš současný premiér Bohuslav Sobotka hledal člověka, který vybuduje v Kobeřicích místní organizaci ČSSD, a já se toho chopil. Každý máme svá rozcestí. Dát přednost kariéře ve stavebnictví, pražské politice nebo práci pro region? Protože moje srdce bije vlevo a na Moravě, měl jsem jasno. Práce v obci pro mě hodně znamená. Neztrácím totiž kontakt s lidmi a vidím za sebou hmatatelné výsledky. Za mého působení na kobeřické radnici se nám toho hodně povedlo. Zvládli jsme největší investiční akci v historii obce - vybudování čističky odpadních vod a nové kanalizace. Spravili jsme silnice a postavili nové dětské hřiště. V roce 2012 jsem úspěšně kandidoval do Zastupitelstva Jihomoravského kraje. Přes tři roky jsem potom předsedal finančnímu výboru a letos v únoru se stal náměstkem hejtmana pro dopravu a majetek. Myslím, že se ČSSD může na kraji vykázat roky smysluplné práce, během nichž se nám podařilo zabránit privatizaci nemocnic, sociálních služeb i dopravy. Principu, že stát není firma, se nezpronevěříme ani v budoucnu. Ze své pozice se chci zasadit hlavně o to, abychom měli dost peněz na naši regionální dopravu, ať už silniční, autobusovou nebo tu vlakovou. Aby se dál zlepšoval náš už dnes unikátní Integrovaný dopravní systém, na který můžeme být po právu hrdí. Na rozdíl od různých hnutí má ČSSD víc než stoletou historii a obrovské bohatství v aktivní členské základně a vnitrostranické demokracii. Jsem rád, že se na ní můžu jako předseda Krajského výkonného výboru podílet. Letos jsme úspěšně zvládli první primárky v historii strany. Povedlo se mi zahájit tradici měsíčních schůzek, na kterých ladí dopravní experti termíny opravných prací na silnicích a železnici. Správná volba do zastupitelstva Jihomoravského kraje. Čeho si ale vážím nejvíc? Určitě toho, že mám stále velkou oporu ve své rodině. Že mám úžasnou, tolerantní manželku, která chápe moje pracovní vytížení. Že se nám povedl tak úžasný kluk. Vážím si toho, že mi lidé v obci neustále nastavují zrcadlo, podle kterého poznám, jestli svou práci dělám dobře. Děkuji vám za důvěru.
